Evangelizace jinak podomní prodejci nebo průvodci na duchovní cestě?

Rick Richardson, překlad Dan Drápal

nakladatel	Křesťanský život
edice	Revitalizace církve
rok vydání	2021
místo	Albrechtice
stran	170
rozměry	21 cm
ISBN	978-80-7112-223-4 (brož.)

Rick Richardson vyučuje evangelizaci na známé americké škole Wheaton Graduate School. Není to ovšem pouhý teoretik – už v letech svého dospívání zakládal a vedl skupinky biblického studia a hovořil s nevěřícími o Ježíši. Nijak nepřeháníme, konstatujeme-li, že přivádění lidí ke Kristu je jeho skutečná vášeň, a tedy i náplň jeho života. Měl jsem tu čest jeho knihu překládat a žasnul jsem, jak některé věci, které prožívají křesťané zde, prožívají i jejich bratři a sestry za „velkou louží“. Řada myšlenek, které Rick Richardson rozvíjí, je mi velice blízkých; mnohdy se mi zdálo, že Rick Richardson jen jasně pojmenovává to, co my jsme již tušili a pouze nás to nenapadlo jasně formulovat. Základní a velmi nosnou myšlenkou je sebepochopení evangelisty. Ve „starém pojetí“ evangelizace působí evangelista poněkud jako podomní prodejce, který nabízí své zboží. Hlásáme evangelium, a když se lidé rozhodnou „přijmout Ježíše“, pak jsme vlastně „uzavřeli obchod“. Ono „nové pojetí“ evangelizace spočívá v tom, že člověk sám sebe chápe jako průvodce na cestě. Nesoustředí se tedy tolik na „uzavření obchodu“, ale na to, aby tomu, koho na cestě doprovází, pomohl porozumět, odkud a kam kráčí. Cílem není „uzavření obchodu“, ale „přiblížení se ke Kristu“. V původním pojetí evangelizace – a bez nějakého studu či omluv se přiznám k tomu, že tak jsme to na Maninách dělali – šlo o to, držet se určitého scénáře. Navázat s člověkem kontakt, vysvětlit mu cestu spasení, modlit se s ním „modlitbu přijetí“, pak ho pokřtít a vyučovat ho základům. Bylo jasně definováno, kdo je „in“ (ten, kdo se již pomodlil „modlitbu spasení“, tedy „přijal Ježíše“), a kdo je (zatím ještě) „out“. Když jsem pak připravoval lidi na křest, zdůrazňoval jsem jim, že není třeba, aby nějak příliš hovořili o svém starém životě, protože to vlastně všichni znají. Důležité je sdělit především, jak přijali Ježíše, a také pak říci, v čem je nyní jejich život jiný (a zdůrazňovali jsme, že se nemá přehánět ve smyslu „teď je všechno úplně jinak“ nebo „teď už nemám žádné problémy“). Nicméně pokud tito lidé těsně před křtem vyprávěli své svědectví, mnohdy se od scénáře, který jsme se jim snažili vštípit, odchylovali, což mě docela zneklidňovalo, zejména když málo mluvili o hříchu a o pokání. Všímal jsem si ovšem, že přesné sledování naučeného scénáře nemusí nutně znamenat, že ten člověk dobře duchovně poroste. Mnohdy lépe duchovně rostli ti, jejichž svědectví při křtu bylo věroučně dosti pofidérní. Své ostatně sehrávala i tréma. Richardson ukazuje z Písma, že evangelizaci lze pojímat jinak. Když Ježíš uzdraví chromého u rybníka Bethesda (Jan 5) nebo slepého od narození (Jan 9), nemluví s nimi hned o hříchu (o tom ovšem mluvili učedníci: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“).