Tatitatitati

Tamás Jónás, překlad Adéla Gálová

I když Tamás Jónás píše příběh svého dětství téměř lyrickým tónem, lze z něho až fyzicky cítit hlad a nedostatek jídla, bezbrannost, brutalitu pěstounů a krutost otce, často se pohybujícího a rozdávajícího těžké rány v alkoholickém oparu. Na poměrně malé ploše podává autor zjitřenou informaci ze svého mladšího školního věku a líčí mnohdy drastické "rodinné" scény. Přesto se je ale nepokouší vytěsnit ze svého života. Ví, že v něm již zůstanou pevně zakotveny, že je nelze žádným způsobem vymazat z paměti. Navzdory veškerému utrpení však paradoxně naučily autora tyto situace lépe chápat a respektovat složitost světa: i z toho důvodu dnes nevidí v otci pouze bezduchého, divokého a primitivního jedince, ale i člověka s drsným humorem, s určitou dávkou upřímnosti a možná i lásky, kterou ovšem považoval za výraz slabosti. I proto ji nechtěl dávat najevo a raději ji nahrazoval hrubou silou...