Laichterova řada Českých dějin představuje snahu historiků Gollovy školy vytvořit ucelené dílo
zabývající se národními dějinami. Myšlenky na zrod takového vědeckého počinu se začaly
objevovat po smrti Františka Palackého. Dalším impulzem pro jeho vytvoření bylo vydání práce
Adolfa Bachmanna s názvem Geschichte Böhmens I. v roce 1899, která se negativně vymezila
k Palackého dějinnému konceptu.
Na scéně se objevil sebevědomý nakladatel Jan Laichter a oslovil Václava Novotného, zda by se
tohoto úkolu neujal. Ten souhlasil, protože o podobném dílu již dříve uvažoval. Václav Novotný
patřil ke Gollovým žákům a v té době byl už v povědomí společnosti kvůli své dřívější práci.
Dalšími autory byli například Josef Šusta, František Kavka, František Bartoš nebo Rudolf Urbánek.
Jan Laichter chtěl vydat nové kritické zpracování českých dějin ve třech svazcích, ale tento plán se
postupem času změnil. Historická látka pak měla být rozdělena do tří etap: první do roku 1346,
druhá pak 1346 až 1627 a třetí 1627 až 1848.
První svazek celé řady spatřil světlo světa v roce 1912. Dalším důležitým mezníkem pak bylo
nečekané úmrtí hlavního redaktora Václava Novotného v roce 1932. Na jeho místo nastoupil Kamil
Krofta a nedodělanou látku po V. Novotném se uvolil zpracovat J. V. Šimák. Františka Laichtera,
jenž převzal nakladatelství po svém otci Janovi, nečekala světlá budoucnost, neboť vydávání
Českých dějin bylo negativně ovlivněno druhou světovou válkou a následně po únoru 1948 bylo
zastaveno nadobro. Ještě v průběhu šedesátých let pak na České dějiny navázali svými pracemi
František Kavka a Josef Macek, ovšem jejich práce byly vdány až po roce 1989.
Zdroj: LACH, Jiří: Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny. Olomouc 2008.