František Ventura Příběh olympijského vítěze

Eva Stehlíková

„Byl na něm pocit pro vraha, když se jako vichřice přihnal k překážce a nějak byl na druhé straně. Byla to akrobacie a ne reálné skákání,“ popisuje František Ventura ve svých pamětech začátky s Eliotem. O pár let později, v roce 1928, ho přenesl přes poslední oxer olympijského parkuru ke zlaté medaili: „Při žádném skoku a na žádném koni – a absolvoval jsem těch skoků za své skokanské kariéry snad na desetitisíce – neměl jsem takového pocitu jistoty.“ Není velkým překvapením, že pozvolný a kvalitní vojenský výcvik dokázal z koní dostat to nejlepší – a zároveň je třeba poznamenat, že se Eliot dožil požehnaného věku. To ale velmi předbíháme příběh, který nám v nové podobě servíruje nakladatelství Arcaro. Ve spolupráci s Venturovými příbuznými a zkušenou autorkou Kateřinou Lipinskou vydávají knihu toho nejlepšího, co náš jediný olympijský vítěz v parkuru ve svých pamětech zaznamenal. 240 stran textu má nádech gentlemanství doby a jistého kavalírství, které se možná z dnešního jezdectví vytrácejí, jak ostatně v předmluvě ke knize poznamenal Jiří Pecháček. Ventura píše čtivě, ale přitom důsledně. Umí napínavě popsat, jak před vítěznou jízdou v Amsterodamu nemohl najít Eliota (stájník ho omylem odvedl, odsedlal a nakrmil), dokáže se ale na desítkách stran zastavit u pravidel a zvyklostí parkurového sportu té doby. Proto je kniha rozdělena na část příběhovou a na odbočky, aby čtenář dychtící hlavně po Venturově cestě ke zlatu nebyl rušen technikáliemi. Kniha Ventura: Příběh olympijského vítěze je unikátním počinem, který by mohl zaujmout nejenom parkurové jezdce, ale kohokoli, kdo má rád koně a velké příběhy. Čest patří jeho hlavním aktérům i Venturově vnučce Evě Stehlíkové, která se úhledným leč drobným písmem ručně psaných pamětí probírala dlouhé týdny.