Struska

Ivan Motýl, ilustrace Petr Szyroki

Je to poezie, která uchvátí svou syrovostí, ponořením do célinovských konců noci, v nichž bublají opilecká rána, do nichž "smogové halucinace" promítají odrazy tragédie na dole Urx. Poezie, která bolí, která třicet let po sametu odkrývá nezhojitelný odpad, jenž tu zůstal zarostlý do krajiny. Je to sbírka o těch, kteří jsou odsouzeni bloudit po ostravských ulicích, jejichž některá jména, převzatá z Google Maps roku 2019, připomínají "všechny krásy diktatur". O těch, kteří "v půl páté ráno otevírají další láhev", o příšeří knajp, o drogách a kocovinách. Je to sbírka, v níž zprávy mají hořkost pelyňku, básně mají průraznou kadenci jako "kulka z kyjevského Majdanu" a snad i proto je popisované místo "beznadějně smutné město, že už ho nedojímá ani ruská okupace Krymu". A tak nezbývá, než dál hledat "můstek přes leknínové jezero" a na druhém břehu snad objevit i trochu víry a naděje...