Skautova dobrodružství na cestě kolem světa. Díl I.

Úryvek začátku prvního dílu, kdy Jacques Dorval je nucen řešit svým rozumem první z mnoha nástrah jež ho potkaly ...Spal již dobrou hodinu, když ho probudil hrubý hlas: ,,A hleďme, copak tu děláš ? Nelíbilo se ti doma, nelíbilo ?"
Jacques si protřel oči a podíval se na narušitele.
Při svitu měsíce jasně rozeznal vousatou tvář, v níž zářila pichlavá očka. Zvedl se a chopil se skautské hole, jsa připraven k obraně. Ale muž mu pravil se smíchem :
,,Co tě to napadá, maličký. Nechci ti přeci nic udělat . . . ! Jsi tulák jako já, a tuláci se vzájemně nepožírají. Uklidni se. Ale zdá se mi, že jsi statný chlapík. Myslím, že se dohodneme, což ?"
Jacques, kterému se nijak nelíbila společnost podezřelého tuláka, chystal se k odchodu, ale vousáč ho zadržel.
,,Jak, ty chceš přede mnou utéci? Bojíš se mne snad? Neboj se, nejsem zlý. A hledám právě někoho, kdo by mě provázel."
Skaut byl stále připraven k útěku.
,,Poslyš, malý,"pokračoval tulák, ,,jsi jako já a jistě se neválíš na zlatě a penězích. A když nejsou peníze, člověk si je musí umět opatřit. My spolu, my bychom to dokázali . . .
Já již stárnu a nemám dostatek čilosti, abych přelézal zdi. Ty jsi mladý a čilý a mohl bys mně náramně pomáhat. Uvidíš, že nebudeme spolu hladovět. Podíváme se někam do kurníku a pak si v lese uděláme hostinu. A i vína je ve sklepích dost. Hlavně, že nebývají sklepy obyčejně pevně uzavřeny. Dostat se do nich, to není žádná námaha. To obstarám sám."
Jacques neodpověděl. Tulák se mu zhnusil.
,,Tak, a teď spěme, maličký. Nezapomenu tě probudit, než se rozední. Nedaleko odtud je statek, kde najdeme vše, co budeme potřebovat k dobré snídani."
Po těchto slovech se natáhl na zem,
ještě chvíli hovořil a pak usnul.
Tu se Jacques zvedl. Ale tulák, jako všichni jeho druhu, měl velice lehký spánek . . . Rázem vyskočil, ale Jacques nečekal. Než si tulák uvědomil, co se děje, hoch byl již daleko, ale ne tak daleko, aby neslyšel kletby a hrozby vousáčovy.
,,Ty uličníku, ty darebáku, tak tys mě opustil. Ale počkej, však já tě najdu a pak si to spolu vyřídíme."
Jacques, který se obával, že tulák ho bude pronásledovat, zrychlil krok jak nejvíce mohl. Šel celou noc,
a za svítání byl již daleko, že se nemusil obávati, že ho vousáč dohoní.
Ale slíbil si,že příště již se neuloží ke spánku, aniž dříve dobře prozkoumá okolí. Jsa unaven nočním během, vyhledal si pěkné místo na okraji lehátka, a uložil se ke spánku. Oči se mu již počaly zavírat, když uslyšel lidský hlas a bolestný psí štěkot. Zvedl se a spatřil na cestě hocha, o něco staršího než on, který holí mlátil do vyhublého, žlutého psa, zapřaženého do malého vozíku.
Došel k hochovi:
,,Nestydíš se mlátit to ubohé zvíře?"
,,Heleď, ty si hleď svého a vynech nás," odpověděl mu hoch, nepřestávaje bíti psa.
,,Uhodíš-li ho ještě jednou, budeš mít co dělat se mnou."
,,Ty, ty mi budeš hrozit! Myslíš, že se leknu toho tvého širáku a hole?
Nejsi-li zbabělý, odhoď hůl, já zahodím svou taky."
A při těch slovech ničema, rudý vztekem, vrhl se na Jacquesa. Ten však byl silný na svůj věk, a statečný. Vyhnul se obratně ráně soupeře a pak jediným, dobře mířeným direktem na bradu ho srazil k zemi. Zatím co ničema se pracně zvedal a špinavým kapesníkem si utíral tvář, Jacques rychle odpřáhl psa, který jsa šťasten
, že se zbaví dalších surovostí, utíkal
pryč ze všech sil.
,,Reku, Reku!" volal surovec. ,,Půjdeš hned zpátky! Reku, Reku!"
Ale Rek jen zvýšil rychlost, takže brzy byl rozeznatelný v dálce jen jako žlutá skvrna, podobná valícímu se kopacímu míči.
,,Surovec jako ty, není hoden, aby měl psa,"pravil Jacques. ,,Což nevíš,
že je zákon, který trestá týrání zvířat? Teď si táhni vozík sám . . .
Ten pes byl tvůj pomocník, který dělal pro tebe co mohl, a tys ho v odměnu častoval ranami . . . Máš, co sis zasloužil."
A Jacques odešel, provázen jsa kletbami surovce, který neměl odvahy, aby se pomstil jinak.
Jacques již neulehl, ale šel dále po silnici. Nechtěl se zastavovat v místě, odkud mohl pocházeti mladík, kterému právě udělil tak tvrdou lekci o ochraně zvířat. Ale neměl již býti dlouho sám. Kde se vzal tu se vzal, pojednou šel za ním žlutý pes a díval se na něho vděčnýma očima, ve kterých byl téměř záblesk lidského rozumu. Jacques pohladil psa a ten byl zřejmě udiven takovou nezvyklou laskavostí. A kus chleba, který mu hoch pak dal, učinil ze psa hochova věrného kamaráda, který se nedal odehnati.
Šli tedy spolu. Večer se uložili ke spánku v lese, neboť začínalo pršet.
Jacques mohl spáti klidně, neboť měl strážce. A byl to dobrý strážce.
Když se hoch probudil a dal se na další cestu, zůstal pojednou stát, jako by zkameněl. Po silnici šel proti němu tulák ze včerejška.
,,Ty lumpe jeden, já jsem věděl, že tě najdu . . ."
Vousáč se chtěl vrhnout na skauta, ale Rek začal vrčeti a ceniti své tesáky. To tuláka odradilo. Zanechal
nepřátelství a šel svou cestou. Jacques přidal do kroku, aby byl co nejdříve z kraje . . . a pomalu se blížil ke svému cíli. Cestou mluvil na psa jako lidského přítele . . .