Přīběh strýčka Martina

Patrick Zandl

Tři roky psaná kniha, kterou není lehké zařadit. V prvé fázi deníček studentky, která hledá svého strýčka. V druhé fázi vidiny, stíny minulosti. Dechberoucí obrazy bitev, zkázy, rozcestí české a evropské minulosti. To je Příběh strýčka Martina. Historická rovina knihy se pohybuje kolem roku 950, v době boje knížete Boleslava s německým králem Otou. Historický příběh vlastně začíná smrtí hlavního hrdiny, šéfšpicla a šedé eminence české země Martina z Wartberka. A ztraceným zemským tributem, který měl konvoj dovést k říšskému králi. Horečnou snahou zajistit zemi, která se najednou ocitla ve smrtelném ohrožení, protože kdo ví, co všechno se ztratilo s Wartberkovou smrtí. Současný příběh je hledání Veroniky po strýčkovi, který se ztratil. Kam a jak, to vlastně nikdo neví. Až teď začíná Veronika nacházet spojnice mezi svými vizemi a sny se současností. A uvědomuje si, že Martin historický je tím Martinem současným, že najít jednoho znamená najít druhého. Kéž by to bylo tak jednoduché. Jenže, darmo se neříká, že cesta je cíl. Platí to i v tomto případě - projít cestu je podstatné. V knize se potkáte se dvěmi historickými bitvami, které dnes už vlastně upadly v zapomnění: bitvou u Lechu v roce 955, kde padl prakticky celý český vojenský sbor v boji proti Maďarům (zdarma se dozvíte, z čeho je jméno "maďaři" odvozeno) a s bitvou u Nového hradu v roce 950, kde (a o tom kroniky cudně mlčí) porazil kníže Boleslav krále Otu a učinil z Čech plnoprávného souseda a souputníka Říše. Setkáte se tu s řadou historických postav. Vlastně všechny postavy v knize jsou postavy žijící, historické, které mají nějaký svůj předobraz. Výjimkou je Maxmilián ze Schweringenu, komoří Oty. Důvod? Toho skutečného nemám rád a tak jsem ho nechtěl ani zmiňovat. Snad mi prominete.