Za klíční kost

Eliška Kremlová, ilustrace Radek Fridrich

Texty ve sbírce Za klíční kostí Elišky Kremlové se vyznačují na jedné straně neodbytnou úsporností a na straně druhé pečlivým vnitřním pozorováním okolních malých dějů. Protínající se roviny osobní a pracovní, v jejím případě práce v sociálních službách a nemocnicích, se v nich nevychylují na žádnou stranu. Při jejich četbě se nám pozvolna skládá obraz člověka ve spleti různých vztahů, obraz lidí, kteří nejsou jen „pacienty“ a „babkami“, jak stojí v některých pasážích, přičemž neustálé vnímání a prožívání skoro až neviditelných spletitostí našeho bytí vedle sebe a pro druhé nám je poodkrývá jen pozvolna. Onen obraz se jeví fragmentárně, dozvíme se pouze tolik, kolik sama autorka chtěla z osobního (ale i toho vnějšího) života vyjevit. A právě proto, právě pro svou nevtíravost až jakousi civilní všednost jsou přesvědčivé. Skoro jako bychom měli někdy pocit, že se na některá místa chceme vydat a poznat popisované prostředí - a pak zase raději ne, neboť to, co Eliška Kremlová píše, je „jen“ její svět. A tak je to dobře.