Vídeň

Christian Eder

Christian Eder ; [překlad Jaromíra Borecká]

Vídeňské dortíky a sachry, lipicáni, vídeňský šarm a útulnost: to bylo vše, co Evropa věděla o rakouském hlavním městě - a co na ní milovaly miliony turistů. Téměř padesát let byla Vídeň městem v nejvýchodnějším cípu západního světa. Za Vídní už byla jen železná opona. Vídeň sice nebyla zapomenuta, ale ve srovnání s rytmem doby, s módními trendy londýnské nebo newyorkské scény zůstávala poněkud pozadu. Zatímco jiná světová velkoměsta se stávala moderními metropolemi, Vídeň zůstala staromódní a šarmantní, ačkoliv se na mnohých místech drolila, rezivěla a rozpadávala se. Vídeň se dala do gala, upravila se a stala se z ní žijící diva s často probíraným kulturním programem a nočním životem, jenž patří k těm nejvzrušujícím ve Starém světě. Zachovala si však své charisma. Navíc je tavícím kotlem uměleckých děl nejrůznějších stylů a epoch. Ve Vídni se v harmonickém celku snoubí nejrůznější protiklady: středověký kostel sv. Ruprechta s gotickým Svatoštěpánským dómem, se styly pětisetletého císařského dvora i kancelářskými baštami UNO-City... Pláže na Donauinselu se střídají s úrodnými vinicemi, skvostné kavárny a restaurace v centru města s tmavými ošuntělými putykami v okrajových čtvrtích. Vídeň našla po pádu Východního bloku cestu k ostatním evropským metropolím, otevřela se světu, ale dokázala si zachovat i svůj starý, morbidní šarm dávných staletí a lesk slavných dějin. Zůstaly fiakry na hradním nádvoří - a přeslazené dorty v kavárnách.