Útěk ze Sobiboru

kolektiv autorů

To zapískání byl dohodnutý signál k zahájení povstání, na jeho zvuk se měl celý dav pohnout z místa. Byl to začátek konce… Právě v tu chvíli začaly z různých stran přibíhat skupiny povstalců, kteří dosud zůstávali v dílnách. Měli sekery, hole a nože. Mezitím všichni, kteří měli palné zbraně po zabitých nacistech, začali střílet do vzduchu. Ženy a muži křičeli a běželi jako splašení… Někteří máchali sekerami, holemi a dalšími předměty, které jim sloužily jako zbraně. Všichni, kteří o povstání předem nevěděli nic, se k nám připojili a nastal takový ruch, že nikdo nemohl zůstat na místě… Nezkrotný, šílený dav se řítil směrem k východu z tábora… Sobibor byl nejtajemnější a nejméně známý ze všech nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů. Nikdo není schopen plně rekonstruovat drama bezmála 300 000 lidí zavražděných v těchto místech během několika měsíců. Po úspěšné vzpouře a útěku vězňů ze Sobiboru 14. října 1943 napsal Odilo Globocnik, velitel SS a policie lublinského distriktu, Heinrichu Himmlerovi, že důkazy spojené s tímto místem je nutné co nejrychleji zničit, a proto byly všechny dokumenty spáleny. Neexistují tudíž materiály, které by umožnily dostatečně vysvětlit okolnosti vzniku vyhlazovacího tábora, jeho fungování a likvidaci. Z toho důvodu má každé svědectví bývalých vězňů jedinečný a velmi důležitý význam. Předáváme slovo osmadvaceti přeživším, kteří prošli branou továrny na smrt, z níž nebylo návratu. Navzdory všemu se vrátili do života. Postavili před nás obraz nebývalého utrpení, smrti a také vzpoury, která je zachránila.