Mentoring jako metodická podpora vzdělávání učitelů

Karla Hrbáčková

Přelom století přinesl řadu změn v oblasti technologické, ekonomické, politické, kulturní i sociální. Tyto změny se promítají i do oblasti vzdělávání. Vedle získávání znalostí se klade čím dál větší důraz na osvojování dovedností, schopností, postojů a hodnot takových, aby se člověk dokázal v rychle se měnícím světě zorientovat, využít vlastní potenciál a pracovat na svém rozvoji. Ve vzdělávací politice se začalo hovořit o pojmu „celoživotní učení“ (příp. „celoživotní vzdělávání“, angl. „lifelong learning“), který představuje „zásadní koncepční změnu v pojetí vzdělávání a jeho organizačního principu. Všechny možnosti učení - ať už v tradičních vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému či mimo ně - jsou chápány jako jediný propojený celek, který dovoluje rozmanité a četné přechody mezi vzděláváním a zaměstnáním a který umožňuje získávat stejné kvalifikace a kompetence různými cestami a kdykoli během života“ (Palán, 2006, s. 25, 26). Klíčové kompetence jsou pod záštitou Evropské unie (EU) definovány jako „přenosný a univerzálně použitelný soubor vědomostí, dovedností a postojů, které potřebuje každý jedinec pro své osobní naplnění a rozvoj, pro zapojení se do společnosti a úspěšnou zaměstnatelnost“ (European Commission, 2003 cit. podle Klíčové kompetence, 2005). Do Evropského referenčního rámce jsou zahrnuty v podobě osmi schopností, tj. klíčových kompetencí pro celoživotní učení (Doporučení Evropského parlamentu a Rady EU ze dne 18. 12. 2006 o klíčových kompetencích pro celoživotní učení (2006/962/ES), 2006).