Hilsneriáda

Jan Rys

Všechna vydání

Rysova kniha o hilsneriádě a roli pozdějšího československého prezidenta Masaryka v ní čekala na své druhé vydání sedmasedmdesát let. Oficiální česká historiografie a režimní propaganda (ať už komunistická, anebo liberální) tuto knihu odsoudily a daly jí punc odpudivého antisemitského pamfletu. Budiž. V každém případě by však měla platit zásada audiatur et altera pars, měly by být slyšeny obě strany a prostor dáván všem, kteří mají co říci. I na hilsneriádu existují různé názory. Proč by měl být slyšen výhradně hlas Masarykův? Janem Rysem podepsaná kniha je podrobnou kronikou asi vůbec nejznámějšího případu rituální vraždy novější doby – kdy byl alespoň jeden z pachatelů souzen a potrestán –, který dnešním potomkům vrahů dodnes nedává spát, jak dokazují nesčetné překroucené a nechutně lživé publikace, jimiž se snaží svalit vinu z pachatelů z řad jisté židovské sekty na nevinné včetně členů rodiny zavražděné Anežky Hrůzové. Tím paradoxnější je, že otřesná vražda téměř nezajímá současné potomky její oběti. Dílo také čtenáři podrobně ukazuje, jak se v polenském případu na straně Židů angažoval T. G. Masaryk sice horlivým, ale současně i trapným až doslova hloupým způsobem. Židé i přes nesčetné důkazy opakovaně prohlašují rituální vraždu za „ohavný výmysl antisemitů“ se záměrem vyvolat nepřátelství k celému židovskému národu. To však sebeméně nevysvětluje neoddiskutovatelnou skutečnost, že z rituální vraždy byli podezíráni, obviňováni a také právem trestáni výhradně a jedině Židé! Nežidovská strana navíc nikdy netvrdila, že rituální vraždy jsou záležitostí celého židovského národa, nýbrž jen určité sekty v něm, což potvrzují i výroky některých samotných Židů. Jestliže však – jako i v případě vražd v Polné – se všichni Židé staví na obranu usvědčených vrahů, neměli by se divit, že v nežidovských národech je přesvědčení o židovských rituálních vraždách stále živé.