Marocké povídky

Vladimír Sattran

Myslím, že zůstaneme s Kotetem přáteli do smrti. Už se asi nevrátím do Tamleltu a nebudu jezdit kolem vysychající Atšány. Někde na samém dně srdce mám však jistotu, že bych v Kotetově království, s jeho ovcemi a kozami, s jeho velkou rodinou a dospělými syny, s jeho dvěma osly a velbloudy, mohl žít, kdyby, jak se říká u nás, už ani na sůl nebylo. Kdyby se mi zhroutily všechny sny a promyšlené pravdy, odešla poslední zástava lásky, Kotet by mne přátelsky uvítal, pohostil mátovým čajem a zažertoval. Mám nevystavený, ale stále platný pas do jeho království. A kdybych už, bože, odcházel, stál by jako věrná silueta před tmavými stany a kynul mi na pozdrav, dokud se nerozplynu v okrovém horizontu horských hřebenů.