Sólo

Rana Dasgupta

Rana Dasgupta ; [z anglického originálu ... přeložil Tomáš Suchomel]

Ulrichovi je bezmála sto let, a než přišel o zrak, četl v časopise reportáž o tom, jak cestovatelé v daleké zemi nalezli hejno papoušků mluvících jazykem kultury, kterou krátce předtím vyhladila jakási katastrofa. Byl to tak šokující objev, že papoušky pochytali, zavřeli do klecí a poslali domů, aby mohli lingvisté zaznamenat, co ještě zbývalo ze ztraceného jazyka. Jenže papoušci byli už tak traumatizovaní neštěstím, které je potkalo, že všichni cestou uhynuli. Ulrich přemítá, zda se těmto nešťastným ptákům nepodobá, a táže se sám sebe, zda v životě shromáždil nějakou moudrost, kterou by mohl odkázat světu. Výsledkem je divoká jízda peripetiemi dějin Bulharska. O Bulharsko však vlastně ani nejde. A možná ani o Ulrichův život. Jak sám říká, „je na nás mnohem víc než to, co prožíváme“. V druhé polovině románu, která čtenáře zavede i do Gruzie a do New Yorku, přivádí autor na scénu trojici mladých lidí, kteří sice nejsou Ulrichovými ztracenými dětmi, ale klidně by mohli být. Z Ulrichova života přechází román bez varování do světa jeho denního snění. Vzniká tak syrové, zemité a nelítostné vyprávění o tom, že nemáme-li vlastní sny, snadno můžeme skončit jako noční můra někoho jiného.