Rodiče na střídačku

Lucie Asenová

Že budeme mít děťátko mi řekla maminka v autě, když jsme jeli domů ze školky. Byl jsem trochu překvapený, že bude mít další dítě, když už je tak stará, daleko starší než ostatní rodiče dětí ve školce. Tak jsem se jí zeptal: "Ty máš ještě vejce?" protože vím, že jsou potřeba, aby mohlo miminko vzniknout. "Ano, mám. A nejmenuje se to vejce, ty snáší slepice. Holky mají vajíčka." "Co bys chtěl raději, bratříčka nebo sestřičku?" zeptala se mě potom. Já ale vůbec nevím, protože už jsem s tím tak nějak nepočítal, když pořád doma říkali, že už žádné další děti nechtějí. "Můžu si vybrat?" chtěl jsem vědět. Mamka se začala hrozně smát. To prý nemohu. Teď se budeme hodně těšit a až za pár měsíců se můžeme zeptat pana doktora, jestli to bude holka nebo kluk. Takže jsem vůbec nepochopil, proč se mě tedy ptá, co bych raději, když to stejně rozhodne ten doktor. Taky přemýšlím o tom, jestli bude maminka nemocná a jestli ji to bude bolet. V létě už měla tak velké břicho, že jsem se bál, aby třeba neprasklo. Nejdřív jsem myslel, že má takovou nějakou tloustnoucí nemoc a že jednou praskne. Vždycky jsem na něj položil ucho a poslouchal, co se děje uvnitř. To malé miminko se někdy pohnulo nebo koplo nohou nebo rukou a mamince se na kůži udělal takový hrbolek. "Vidíš, kope jako hříbátko," říkala a dovolila mi, abych si na to místo sáhnul.